30.6.2011 - Co v pravidlech nenajdete: v Itálii pozor na skútr, v Polsku na radar
Pravidla jsou jedna věc, mentalita šoférů v různých zemích věc úplně jiná. Když často křižujete Evropou, nemůžete si toho nevšimnout. Chorvati jsou závodníci, Italové ostražití chaotici a Švýcaři úzkostliví a opatrní.  
Cesta do nádherného přístavu Gdaňsk je sice obyčejná dvouproudová, místydocela rozbitá silnice, ale všichni se po ní řítí ve čtyřech pruzích. Prostě – dálnici jim nepostavili, tak si ji udělali sami. A nějak to funguje, i když nehod je v celém Polsku spousta. Zato řidiči jsou neuvěřitelně solidární: když někde měří policie rychlost, a to dělá hlavně na všudypřítomných křižovatkách s omezením na 70 km/h zvlášť ráda, bliká na vás každý protijedoucí. Policisté se proto pořád přesouvají, jinak by nenachytali vůbec nikoho. Ale podle toho to taky vypadá: na mnoha velkých křižovatkách svítí velké žluté tabule a žalují, kolik životů tady vyhaslo – říkají tomu "černý bod", czarny punkt. Podobně "zběsilé" je to i na Slovensku. Temperamentní šoféři jezdí jako blázni, jedete stovkou a oni vás budou vesele předjíždět. Taky jsou všude kolem cest křížky a pomníčky.

Německem bez limitu. Občas
Německo je zase proslulé dálnicemi bez rychlostních limitů a mnozí tam také jezdí velmi rychle. Běžný řidič by to raději neměl zkoušet, odhad vzdálenosti je při rychlostech kolem 200 km/h úplně jiný než ve stotřicítce. Neomezená rychlost platí hlavně na třípruhových autostrádách, takže levý pruh raději nechte závodníkům, kteří nezvolní, ani když leje jako z konve.
V rozporu s všeobecně zažitými názory není pravda, že i přes rychlou jízdu Němci nebourají. Naopak, dálniční nehody bývají často velmi tragické. Neomezená rychlost ovšem zdaleka neplatí na všech dálnicích, mnohde je naopak limit pouze 120 km/h, a to i na velmi dlouhých úsecích. A těch omezení na stodvacítku je stále víc.
Mimo dálnice se jezdí v poklidu, řidiči si dávají přednost, pouštějí se na křižovatkách: když zapomenete přejet do odbočovacího pruhu na křižovatce, stačí vyhodit blinkr, ostatní vás pustí.
Podobné to je v Rakousku, kde jsou možná ještě akurátnější než v Německu. V obcích se jezdí opravdu pomalu, velmi často už je tam nařízená pouhá třicítka, mimo obce je povolených 100 km/h, ale spousta lidí jezdí pomaleji. A nemají moc rádi, když je někdo předjíždí.
Také v Maďarsku už zavádějí v obcích 40 a často i 30 km/h, místní je ale stejně nedodržují. Zhusta vás tak předjede osmdesátkou naložený kamion...

Stále ve střehu
Italové jsou na dálnicích rychlí – na několika místech také mají povoleno 150, ale nejezdí nebezpečně. Čím jižněji, tím je jízda dobrodružnější, ale ve městech jde jen o zrcátka a plechy, ne o život. Na první pohled je to chaos, ale chování Italů za volantem je mnohem zodpovědnější a čitelnější než v Česku. Základním předpokladem bezpečné jízdy je obezřetnost, Italové stále sledují všechna zrcátka (pokud nejsou uražená), nejedou rychle, prostě plují s proudem. S auty se valí lavina malých skútrů, kol a chodců; platí pravidlo, že do jednoho pruhu se vedle sebe vejdou dva fiátky a libovolný počet skútrů. Plná čára není zeď, dvojitá už vůbec ne, nehraje se ani na červenou. Téměř každé auto má na zádi ve výšce asi metr nad zemí promáčkliny. Jsou od motorek a kol, Italové k podobným triviálnostem policii nevolají.
Jako v Itálii disciplinovanost šoférů ubývá na ose sever – jih, ve Švýcarsku je to východ – západ. U tyrolských hranic se jezdí jako v Rakousku, kolem Ženevy už vlastně jako ve Francii, tedy podobně jako v Itálii. I Švýcarsko má ale svou specialitu: dálniční stodvacítku dodržují i majitelé ferrari a amerických aut s velkými motory, která tak mají nižší spotřebu, než udává výrobce. Nikdo si nedovolí jet rychleji, pokuty jsou vysoké a počítají se i s ohledem na výši příjmu. A často na příliš rychlého řidiče zavolají policii ti, které právě předjel...
Ani ve Francii se nevyplatí jezdit hodně rychle – mezi mýtnými branami na dálnicích se automaticky měří průměrná rychlost a když se ukáže, že jste jeli průměrně 160 km/h, zavolají na vás policii, která vás na místě zkasíruje. Opravdu se to stává, takže pozor na to – když už musíte jet jako blázni, dejte si pak na benzince kávu, ať vám průměr spadne.

Česko: zběsilost
Vracel jsem se z reportážní cesty do Chorvatska, při níž jsem najel bezmála tři tisíce kilometrů po pěti státech: Česku, Rakousku, Slovinsku, Chorvatsku a Maďarsku. Že Chorvati jezdí jak šílení a předjíždějí bez rozmyslu? Dejme tomu, stalo se to během průjezdu celou zemí až do Dubrovníku a zpět tak třikrát, jednou to bylo opravdu nepříjemné a vyžadovalo mou rychlou reakci (skoro vjetí do škarpy), dvakrát to bylo s rezervou.
Maďarsko, Rakousko, Slovinsko, to byl celkem balzám. Ale ten návrat do Česka, ten byl strašlivý. Od Mikulova do Prahy smečka doslova zběsile se řítících honicích psů, jejichž zajícem je Praha. Kdo dojede nejdřív, zřejmě vyhraje nějakou cenu, protože jinak si neumím vysvětlit stovky aut, která se hrnou rychlým pruhem přeplněné dálnice D1 stoosmdesátkou a my, kteří se plazíme 130, jsme jim pro smích.
Naštěstí v neděli skoro nejezdí kamiony, ale když nějaký potkáte, počítejte za ním s oddechovým časem – ti "rychlí" vás nenechají zabrat jim jejich milovaný adrenalinový pruh. Je to pokaždé stejné, a to jezdím dé jedničkou prakticky každý víkend: v Češích se v neděli budí jakýsi závodní pud a zřejmě si dokazují, že nezapomněli řídit, že žijí, že kdyby se zastavili, prohrají.
Útěchou a zadostiučiněním je mi jen to, že nakonec stejně prohrají, všichni – i tu neděli jsme se sešli na konci dálnice před Prahou v obří několikakilometrové koloně, a to už bylo jedenáct v noci.

Zdroj: auto.idnes.cz

ZPĚT